Osobnosti Chodosu

Karl Gasch - zakladatel firmy

Carl Gasch nebyl zásluhou svého rodu ani movitým uhlobaronem, kteří v blízkém okolí v jeho době otevírali jednu šachtu za druhou, ani finančně sanovaným podnikatelem druhu pana Miessla, který v roce 1808 koupil chodovský zámek a přestavěl jej posléze na porcelánku.

Carl Gasch dokonce nepatřil ani k měšťanům. Nenarodil se do takového společenského postavení, aby se mohl zapsat mezi rychtáře či purkmistry. Osud mu ale přece jen nadělil šťastnou hvězdu, která mu do života přisoudila dovedné a pracovité ruce a poctivý smysl pro fortel. Byl kovářem, ale mimořádně zručný byl i v jiných oborech, především strojních. Neúnavně pracoval, sbíral zkušenosti, ale také vydělané zlatky a čekal trpělivě na svoji příležitost, na svůj pravý čas, který musel přijít.

Právě v osudný rok 1883 Carl Gasch, v té době již napůl kovář a napůl zámečník, sáhl na své úspory. Díky tomu, že Chodov byl v té době železnicí spojen s Nejdkem, město a okolí bylo schopno poskytovat dost příležitostí k rozšíření jeho původní profese. Vyrostly první skromné objekty nového závodu, který měl zahájit éru chodovské kovovýroby. Gasch si vybral prostranství mezi ulicí vedoucí k nádraží, silnicí do Chranišova a náspem železniční trati. Zde se sice nalézalo ve třech budovách pouhých čtyřicet čtverečných metrů výrobní plochy, avšak Carlu Gaschovi a jeho prvnímu zaměstnanci to stačilo.

Vedle základních prací v dílně hledala nová firma své těžiště zejména pod střechami jiných průmyslových objektů v okolí. A pro zbytek prací bylo využito i volné prostranství na nádvoří mezi budovami, z nichž jednu obývala rozrůstající se rodina majitele.

A tak závod Carla Gasche přispíval od roku 1883 k rozvoji města Chodova, který se během dvou let činnosti nové firmy stává významným průmyslovým centrem. Natolik významným, že město pokládá za nutné požádat, aby rychlíky zde měly svoji zastávku. Cestující na trati Karlovy Vary – Cheb si mohou přečíst velké oznámení, že ve třech budovách hned vedle náspu sídlí nová forma označená zatím jen docela skromně: Carl Gasch Chodau.

Do roku 1900 byl v prostoru ohraničeném dvěma silnicemi postaven přízemní obytný dům, naproti pak dílna přizpůsobená jako kovárna (kovářské výhně se zde zachovaly až do roku 1950, kdy byly zrušeny). Trojúhelníkový Gaschův pozemek byl pak uzavřen železnicí Karlovy Vary – Cheb. Do začátku I. světové války se zabýval závod Gasch výrobou a montáží ocelových konstrukcí dopravních a transportních zařízení, byly to hlavně lanové dráhy, řetězové dopravníky – redlery, válečkové a pásové dopravníky pro dopravu uhlí, zeminy a kaolinu.

Do výrobního programu také vnáší další významnou novinku – výrobu a opravu parních kotlů, která společně se slévárnou, zámečnictvím a výrobou školního zařízení dotváří solidní rozsah vždy pružné nabídky výroby a poptávky.

Gaschův závod nadále setrvává na trendu svého postupného rozvoje. V roce 1905 se skládá již z deseti výrobních objektů a nad nimi se tyčí vysoký zděný komín. Branami závodu prochází v té době do práce již kolem sta zaměstnanců.

Někdejší kovář Gasch je v této době již zkušeným podnikatelem, který dokázal správně odhadnout své možnosti. I nadále však zůstává tím starým Carlem Gaschem, který své zaměstnance stále ještě pokládá za své spolupracovníky. Dovede jim rozdávat své zkušenosti a učit je pro svoji i jejich potřebu, neuzavírá se před nimi v kanceláři správní budovy. A protože má navíc cit pro odhad dovedností lidí, které jsou pro jeho podnikání základním požadavkem, zaměstnává stále víc Čechů.

Pro výrobu parních kotlů byla po roce 1910 postavena další, větší dílna s mohutnou jeřábovou dráhou, a s ručním řetězovým třicetitunovým navijákem. Nutno také připomenout, že tehdejší kotle měly spoje plášťů nýtované, neboť svářecí technologie nebyla ještě na takové technické úrovni, aby mohla být na těchto mechanicky a tepelně exponovaných zařízeních bezpečně použita. Práce na této výrobě byla fyzicky namáhavá a pracovní prostředí zejména při nýtování a pertlování spojů nepříjemně hlučné. Hlučné prostředí způsobovalo kotlářům s přibývajícím věkem poruchy sluchu.

Největší kotel, který byl v kotlárně firmy Gasch vyroben, byl objednán porcelánkou Haas a Czjzek, byl 12 m dlouhý, jeho průměr měřil 1,6 m a vážil 30 tun. Do porcelánky byl dopraven po dosud nezpevněné prašné komunikaci na mohutném čtyřkolovém podvozku, který byl tažen koňským spřežením.

Ve výrobním programu firmy se objevily též výrobky s vyšší náročností na podíl pracnosti, kvality a přesnosti. Šlo o ozubená kola ze šedé litiny s litým ozubením, lanovnice, řemenice, náročné a těžké odlitky. Byly rovněž vyráběny drtiče na lupek a uhlí, pohonné stanice lanových drah, briketovací lisy, kolové mlýny různých velikostí, kalolisy a další zařízení pro okolní průmysl. Rostoucí výroba strojů s vyšším podílem technologie si vynutila i rozšíření parku potřebných strojů, což též vedlo k rozsáhlým stavebním úpravám dílen. Tehdejší obráběcí stroje totiž nebyly většinou vybaveny vlastními elektromotory, a proto byly do stěn dílen zakotveny transmisní konstrukce poháněné elektrickým motorem a stroje s nimi byly propojeny hnacími řemeny

Gaschovy strojírny se do roku 1910 rozrostly v rozsáhlý závod. Přibyly nové objekty, některé z budov se zvedly o další poschodí, správní budovy a provozy spojil můstkový nadchod. Vzhled budov doplnily zřetelné nápisy slévárna, kovárna a strojírna.

Syn Karel Josef Gasch v roce 1912 přebírá podnik a vstupuje do nové epochy ekonomického rozvoje s rozvahou a cílevědomým plánem. Rostoucí požadavky – objednávky ho nutí přeorganizovat stávající vnitřní strukturu závodu. Nastala doba, kdy jeden vedoucí na řízení celého závodu již nestačí. A tak i v Gaschových strojírnách začíná éra mistrů, pověřených vedením jednotlivých výrobních úseků. Majitel si však i nadále udržuje své vedoucí postavení. Veškerý svůj pracovní čas vynakládá na obchodní podnikání a tuto činnost považuje výhradně za svoji doménu.

Vnitřní struktura závodu je pro novou situaci dostatečně vybavena a strojírny mohu dodávat na trh stále nové kotle, drtiče a vrátky. Bohatý sortiment výrobků pro školy se neustále rozvíjí a z Chodova se vyváží do všech zemí rakousko-uherského mocnářství. Brzy se na seznam zákazníků zařazuje i Rumunsko a jméno Gaschových strojíren začíná pronikat i do světa.

Gaschovy strojírny se staly akciovou společností, ve které si však kapitálově nejsilnější rodina Gerstnerů udržela rozhodující vliv a vedoucí postavení a ponechala si tím pro zásadní rozhodování volné ruce.

Přesto se však Oscar Gerstner rozhodl řídit podnik v duchu soudobého pokroku a odborný a obchodní dohled svěřil řediteli Niebertovi. V historii Gaschových strojíren se tak poprvé objevila funkce ředitele, která dovršila předchozí vývoj od původního spoluvýrobce přes osobnost podnikatele až po vlastníka.

Jenže nový způsob řízení podniku novým požadavkům ještě plně nestačil. Tím spíš, že závod již neměl dostatečný prostor a prostředky k dalšímu rozvoji a růstu. S ředitelem Niebertem tedy Oscar Gerstner nalezl nové řešení, které spočívalo v částečném zdokonalení vnitřní struktury, především zavedením některých nových strojů. Přesto, že mnohé výrobky se dál vyráběly ručně, objevily se v dílnách některé novější stroje, hlavně soustruhy a vrtačky, které posílily úroveň základních výrobních fondů, doplňovaných ručním zdvihacím zařízením.

Příchod Oscara Gerstnera a hlavně svěření závodu k operativnímu řízení do rukou ředitele přinesl, po letech a alespoň na čas, vlastníkovi závodu oblibu u zaměstnanců, která získávala stále více na významu. Před celým světovým hospodářstvím, Gaschovy strojírny nevyjímaje, se objevila nová vlna bouřlivých dnů, které měl vstoupit do dějin jako období velké hospodářské krize.

Josef Bachmann - autor CHODOSÁKA

Říká se, že jednou z věcí, které si nelze koupit, je tradice a historie. O to více je třeba si historie vážit a hrdě se k ní hlásit. Ať už jde o historii státu, města, nebo třeba firmy. Naše společnost, CHODOS CHODOV s.r.o., může být na svou dlouhou, bohatou a zajímavou historii náležitě hrdá. Na historii, která trvá již od Gaschových strojíren až po dnešní CHODOS úctyhodných 135 let. Ale co je to vlastně historie a kdo ji utváří? Jsou to především jednotliví lidé. Ti, kteří pro firmu pracovali, dýchali, podíleli se na jejím vzestupu a rozvoji a nesmazatelně s ní svázali kus svého života. Ti si zaslouží naši pozornost, protože právě jejich jedinečnost otiskla stopu do našich vzpomínek. Jedním z takových lidí, kteří jsou s CHODOSEM navždy spjati, byl pan Josef Bachmann, kterému bychom rádi vzdali hold touto krátkou vzpomínkou.

Když jsme se chystali na Josefa Bachmanna vzpomenout, rozhodli jsme se pozvat do naší firmy jeho manželku, aby společně s námi zavzpomínala a sdílela své veselé vzpomínky na autora maskota společnosti – CHODOSÁČKA. Z tohoto milého setkání jsme získali další obraz o tom, jakým člověkem Josef Bachmann byl.

Josef Bachmann pocházel z obce Štědrá na Toužimsku, ke které se vždy hrdě hlásil. Pocházel ze třinácti dětí a možná právě to, že byl od mala obklopen takovým množstvím blízkých lidí, formovalo jeho veselou, vstřícnou a společenskou povahu. Po dětství prožitém v rodném kraji, odešel studovat Střední průmyslovou školu do Plzně a po dokončení studia nastoupil do CHODOSU, který se mu stal na dlouhá léta druhým domovem. V CHODOSU začal pracovat v konstrukčním oddělením, ale záhy se přesunul do oddělení propagace a byl velice progresivní ve svých nápadech. Dodnes jsou jeho propagační a reklamní návrhy oceňovány renomovanými reklamními agenturami. Pan Josef Bachmann se mimo jiné inspiroval firemní figurkou společnosti MICHELIN a navrhl firemního maskota, který byl pojmenován CHODOSÁK. Tím zrodil fenomén, který žije do dnešních dnů. Tato 23 cm vysoká figurka s usměvavou tváří vznikla v roce 1974 a poprvé byla představena a vyráběna na strojírenském veletrhu v Brně v roce 1975.

Se vznikem této populární figurky se vážou také dvě historky, které nám vyprávěla paní Bachmannová.

„Poprvé zkoušel Pepík figurku uvařit doma v hrnci. Vařil ho z moduritu a při pokusu mi hrnec zničil,“ vzpomíná se smíchem. Dodává také vysvětlení toho, kde vzal CHODOSÁČEK svoji populární čepici:

„Pepa na hlavě neustále nosil svou typickou čepici, když měl pak figurku CHODOSÁKA hotovou, podíval se na ni a rozhodl se, že mu udělá stejnou čepici, aby měla figurka něco, co je pro něj typické.“

Pan Bachmann byl hrdým zaměstnancem společnosti CHODOS, kterou neopustil, i když se občas objevila jiná pracovní nabídka, jak nám sdělila jeho žena. Život bohužel nepřináší jen chvíle, na které jsme hrdi, ale i momenty, ke kterým je třeba se postavit čelem, byť nejsou zrovna příjemné. Takový byl i konec dlouholetého ,,chodosáka,, Josefa Bachmanna v naší firmě. Před Vánocemi v roce 1994 byl jeho pracovní poměr skončen pro nadbytečnost v důsledku rozsáhlé restrukturalizace společnosti.

Paní Bachmannovou jsme také seznámili s naším plánem opět CHODOSÁKY vyrábět aby prezentoval společnost CHODOS i v budoucnu. Paní Bachmannová nám vyjádřila svůj pocit, že Pepa by byl určitě moc rád.

Po ukončení pracovního poměru v CHODOSU pracoval pan Bachmann krátkou dobu v jedné menší firmě a poté si zřídil svoji dílnu na chodovském fotbalovém hřišti, kde neúnavně pracoval, vymýšlel a tvořil. A že toho, co nám po něm v Chodově zůstalo, není málo!

Kromě již zmíněného CHODOSÁKA se spolupodílel na kašně, která stojí na náměstí v Chodově, tvořil reklamní předměty a maloval. Ten kdo někdy navštívil chodovskou restauraci Sparta, kam Josef Bachmann rád chodil s kamarády, jistě obdivoval živý a veselý obrázek nad stolem tamních štamgastů, který je taktéž dílem vzpomínaného.

Josef Bachmann byl také velký hudebník. Celý život hrál na banjo, žádnou společnost nenechal chladnou a spatřit jsme ho mohli také během chodovských masopustů, či poutí na valníku s populární kapelou.

Josef Bachmann žil a pracoval, jak nejlépe uměl. Žil naplněný život, který ale bohužel skončil předčasně. Po dlouhé těžké nemoci zemřel v listopadu 2007 ve věku 62 let. Zanechal však za sebou tolik radosti a tvůrčí práce, že na něj vzpomínáme dodnes.

Závěrem si dovolujeme připojit také osobní vzpomínku dlouholetého starosty města Chodova, pana Ing. Josefa Hory:

Na požádání vedení společnosti CHODOS mi dovolte zavzpomínat na kamaráda Pepíka Bachmanna. Na skutečného kamaráda, který nikdy nikomu neodepřel pomoc, ke každému problému přistupoval s řemeslnou zručností a s fachmanskou prozíravostí. Pepíka jsem znal z mnoha osobních zkušeností – jako spoluzaměstnance z tehdejšího národního podniku CHODOS CHODOV, jako muzikanta, se kterým jsem měl mnoho příležitostí si zahrát např. po obnovení tradic na chodovském Masopustu, jako fachmana, který mi v době mého starostování pomáhal s řadou konkrétních projektů ve městě i jako na kamaráda, se kterým byla radost zajít „na jedno“, což bylo vždy spojeno s neuvěřitelnými příběhy plnými srandy a veselí. Namátkou vzpomenu na pár příkladů – když jsem potřeboval soukromě vymyslet nějakou vychytávku, fajnovost na chalupu, když jsme potřebovali rychle muzikantsky zaskočit na nějakou akci, tak Pepík a jeho parťák Jarda Štulík byli vždycky po ruce a ochotni si zahrát, když jsme vymýšleli poutač na vjezd do Chodova ze všech 4 směrů, Pepík navrhl konstrukci složenou z tradičních výrobků, které živili a dosud živí obyvatele města Chodova, když se rekonstruovalo náměstí u radnice, Pepík navrhl a osobně se podílel na výrobě kašny rovněž s připomenutím tradiční výroby – porcelánových podšálků a připodobnění šachetního zářezu do horniny, navrhl a vyrobil pamětní desky na Památníku obětem válek v Městském parku a na „obecné škole“ v ul. Dukelských hrdinů… Tam všude a nejen tam je chodovská stopa pana Josefa Bachmanna.